Několik příkladů za mnohé (použito z knihy DIVADLO U SOUDU):
Když mě v roce 1993 pozvala Hanka Zagorová na svůj vyprodaný koncert do Kopřivnice, vůbec jsem netušil, jak nezapomenutelný zážitek to pro mě bude (v Kopřivnici jsem toho roku pořádal ples s Moravěnkou, takže jsem se mohl pozdravit s mnoha známými).
Asi deset minut před začátkem představení si Hanka všimla, že bubeník má na sobě jiné kalhoty, než by měl mít. Zapomněl si je na nedalekém hotelu. S argumentem, že si za bubnem jeho riflových kalhot nikdo nevšimne, u Hanky nepochodil. Musel se jet na hotel převléknout. A já na to:

„Hanko, kdyby se bubeník zpozdil, mohl bych, prosím, vyzkoušet ten hlavní mikrofon? Zanedlouho tady pořádám vystoupení BUDVARKY, což je dobrá příležitost pozvat naše příznivce na koncert, který bude moderovat Petr Hanus, syn známého herce Františka.“
A Hanka souhlasila.
Samozřejmě jsem přítomným nezapomněl říci, jakou cenu má po všech našich koncertech již zdánlivě bezcenná vstupenka. Hanka můj krátký projev ocenila milým úsměvem.

O devět let později (8.10.2002) jsme se sešli na křtu CD kamaráda Romana Zavadila, jehož producentem je MULTISONIC, který v té době vlastnil Karel Vágner (oba jsme se narodili 22. března – Karel Vágner v roce 1942 a já v roce 1959).

   

Mé jméno pronikalo díky neobvyklému projektu do zákulisí kulturní scény a skloňovalo se také v regionálním tisku, v televizi, na plakátovacích plochách a posléze i na automobilech.

Podstatou mého kulturně ekonomického projektu byl systém, který jsme po dohodě s Pavlem Novákem a Ivanem Mládkem příhodně nazvali BUMERANG: